Zas to realita zkazila
Realita je opět mnohem nudnější, než byly představy. Ve středu jsem radši na Judo nešla, abych nenakazila ty malý děcka co tam choděj. Raději jsem to odložila. Dala jsem vědět tomu, co mi sliboval výprask, že tam budu až v pátek. Chybělo mi porvat se, ale bylo by odemě sobecký tam jít.
V pátek jsem přišla na trénink a nikdo tam nebyl. Jen trenér, nachlazenej a bez kimona. Psala jsem tomu klukovi "z fotky", říkejme mu Odpoutávač (pozornosti od K.), jestli se nechce stavit na to Judo, že se nemám s kým prát. Bohužel odepsal, že už je daleko.
Pak postupně přišli 4 malí kluci. Učila jsem je nadhoz, protože Judo vzhledem k počtu účastníků nebylo. Pak jsem s jedním cca 55 kg vážícím, ale dobrým judistou dala randori na zemi a to bylo vše. Začalo se uklízet dřív. Ani jsem se nezapotila. Cítila jsem se smutná, neuspokojená a rozhodně se mi nechtělo půl hodiny čekat na parkovišti, jestli ten neznámej slibovačnej dorazí nebo ne. (Mimochodem, ve středu mi ještě psal, že mu tu pusu a naplácání budu muset dovolit. Potom už jsem věřila, že se ukáže. Vpodstatě přiznal, že bez dovolení by to neudělal.) Psala jsem mu, že tam budu dřív. Nemohl. Tak jsem ho definitivně naštvala tím, že na něj nepočkám. Počítám, že už mi ani nenapíše, natož aby se tam objevil. Chvíli mě to i mrzelo, ale po tom Judu nejudu mi to už bylo všechno jedno.
Alespoň jsem se těšila na sobotu, na všechny K. a na neděli, na Odpoutávače. Byla jsem zvědavá, jestli díky němu už to budu v sobotu cítit jinak. Necítila. Hned na začátku jsem se rozzářila, když kolem mě všichni K. prošli a úsměv mi zůstal na tváři celej den. Přišlo mi, že od doby, co jsem ho viděla naposledy, K3 vyrostl do výšky i do šířky. Je mladej, ale dospívá fakt přímo před očima - ze dne na den. Do roka bude mít 95 kg, 190 cm a další mocninu aktuálního počtu obdivovatelek, který o něm budou snít. Celej den mě to k němu táhlo. Kdykoliv jsem měla volnou chvilku, šla jsem za ním a povídala si. Nejsem normálně vůbec ukecaná. Nikdy nevím co říkat, ale o něm mě zajímá uplně všechno, tak bylo furt o čem mluvit. Divím se, jak je to silný. Kdybych si tak mohla zmrazit věk a odmrazit ho, až mu bude alespoň 18. Počkala bych na něj, ale jemu bude křivka přitažlivosti stoupat, zatímco mě už jen klesat. Byl by to dokonalej partner a později i otec dětí.
K1 jsem dnes nechala být. Jen jsem ho i s K2 občas pozorovala.
Mám v sobě něco fyzickýho, co potřebuju dostat ven. Vzpírání mi na to (už?) moc nepomáhá. Dobrý randori na Judu trochu jo, ale uvědomuju si, že to mám jen jako nahrážku. Že potřebuju něco jinýho. Chlapa. Dominantního.
V pátek jsem přišla na trénink a nikdo tam nebyl. Jen trenér, nachlazenej a bez kimona. Psala jsem tomu klukovi "z fotky", říkejme mu Odpoutávač (pozornosti od K.), jestli se nechce stavit na to Judo, že se nemám s kým prát. Bohužel odepsal, že už je daleko.
Pak postupně přišli 4 malí kluci. Učila jsem je nadhoz, protože Judo vzhledem k počtu účastníků nebylo. Pak jsem s jedním cca 55 kg vážícím, ale dobrým judistou dala randori na zemi a to bylo vše. Začalo se uklízet dřív. Ani jsem se nezapotila. Cítila jsem se smutná, neuspokojená a rozhodně se mi nechtělo půl hodiny čekat na parkovišti, jestli ten neznámej slibovačnej dorazí nebo ne. (Mimochodem, ve středu mi ještě psal, že mu tu pusu a naplácání budu muset dovolit. Potom už jsem věřila, že se ukáže. Vpodstatě přiznal, že bez dovolení by to neudělal.) Psala jsem mu, že tam budu dřív. Nemohl. Tak jsem ho definitivně naštvala tím, že na něj nepočkám. Počítám, že už mi ani nenapíše, natož aby se tam objevil. Chvíli mě to i mrzelo, ale po tom Judu nejudu mi to už bylo všechno jedno.
Alespoň jsem se těšila na sobotu, na všechny K. a na neděli, na Odpoutávače. Byla jsem zvědavá, jestli díky němu už to budu v sobotu cítit jinak. Necítila. Hned na začátku jsem se rozzářila, když kolem mě všichni K. prošli a úsměv mi zůstal na tváři celej den. Přišlo mi, že od doby, co jsem ho viděla naposledy, K3 vyrostl do výšky i do šířky. Je mladej, ale dospívá fakt přímo před očima - ze dne na den. Do roka bude mít 95 kg, 190 cm a další mocninu aktuálního počtu obdivovatelek, který o něm budou snít. Celej den mě to k němu táhlo. Kdykoliv jsem měla volnou chvilku, šla jsem za ním a povídala si. Nejsem normálně vůbec ukecaná. Nikdy nevím co říkat, ale o něm mě zajímá uplně všechno, tak bylo furt o čem mluvit. Divím se, jak je to silný. Kdybych si tak mohla zmrazit věk a odmrazit ho, až mu bude alespoň 18. Počkala bych na něj, ale jemu bude křivka přitažlivosti stoupat, zatímco mě už jen klesat. Byl by to dokonalej partner a později i otec dětí.
K1 jsem dnes nechala být. Jen jsem ho i s K2 občas pozorovala.
Mám v sobě něco fyzickýho, co potřebuju dostat ven. Vzpírání mi na to (už?) moc nepomáhá. Dobrý randori na Judu trochu jo, ale uvědomuju si, že to mám jen jako nahrážku. Že potřebuju něco jinýho. Chlapa. Dominantního.
Komentáře
Okomentovat