6.5.17 myšlenky o fantazii a možnostech

Díky prosincovýmu pobláznění jsem se naučila jednu věc - psát fantazie hned, jak přijde ta nejsilnější inspirace. Psát, a soustředit se jen na to. Vychutnávat si zvýšenou citlivost vlastního těla, vnímavost smyslů, probuzenou divokost a kreativitu. Protože to pobláznění může hodně brzo odejít, a inspirace odchází s ním. Nevím co způsobí to, že mě někdo najednou zaujme. Nikdy to nebyly vyloženě moje typy kluků. Mám svůj vysněný ideál, ale stejně ty pocity vždy přijdou u někoho, kdo vypadá naprosto jinak. A pak mi na něm samozřejmě vše přijde přitažlivý. Možná mi jen život chce vždy ukázat, jak je vzhled vlastně nedůležitý. Ale co potom je důležité, když jeho povahu taky neznám? Nějak působí, určitě je tam i nějaká chemie. Ale hlavně to jsou představy, pocity z dotyčnýho, co mě zaujme, a ty můžou být nakonec úplně mimo.
Pomalu přicházím i na to, že pobláznění odchází přesně v momentu, kdy si připustím a přijmu, že je to jen jednostranné. Ze začátku nikdy nevím, protože tam žádný vazby nebyly, ale časem se dá vysledovat jak druhá strana reaguje, jestli je nějaká šance na cokoliv - na flirt, provokace, nebo dokonce na sex nebo vztah. Když tam něco je, fantazie se rozvíjí, a je jedno, jestli to je jen neškodné asexuální škádlení, nebo to směřuje k něčemu víc. Když nějakou dobu nepřichází nic, tak to umírá. A jakmile to umře, je to prostě pryč. Sice pro dotyčnýho vždy budu mít slabost, a nebudu mu chtít ublížit kdyby něco, ale už zmizí ta touha po něčem víc. Ještě nevím, jestli by to bylo možný obnovit, kdyby se druhá strana rozhodla moje ochladnutí zvrátit. Možná to jednou zjistím :) Dva z těch, o kterých jsem měla fantazie před několika lety, se rozhodli pozdě. Ale spíš myslím, že když to nezkusili doteď, nebo spíš když to zkusili jen tak málo a opatrně, tak už se znovu neodváží.
Prostě, když o někom píšu, má šanci mě dostat kam chce. Jakmile pobláznění odejde, stává se to pro něj téměř nemožným.